(napsáno 2017)
Už tu nejsi patnáct let a já mám neutišitelnou potřebu si s tebou popovídat. Tohle je docela fajn způsob. Ze všeho nejvíc by mě asi zajímala tvá reakce na všechny ty věci, co se tu teď dějí. Chtěla bych vědět, co bys řekla mně na to, jak žiju, jaká jsem.
Dost často jsem přemýšlela o tom, že bych chtěla na světě zanechat nějakou stopu, aby se na mě po smrti jen tak nezapomnělo. Tohle je příklad toho, že člověk nemusí dělat velké věci, aby si na něho občas někdo vzpomněl. Ono totiž úplně stačí být prostě skvělá matka, babička. A milovat svoji rodinu.
Věřím, že na nás odněkud koukáš a sleduješ všechno, co děláme. Mamka se snaží aspoň jednou za rok svolat celou rodinu dohromady. Myslím, že to by se ti líbilo, kdybys tu byla. Seděla bys u nás na zahradě, mamka by ti pořád nabízela jídlo, všichni by ti do hlavy vymluvili velikou díru, minimálně dvě z tvých pěti vnoučat by na tebe neustále dorážela a potřebovala ti ukázat nebo říct tohle a tamto, povídala by sis se svými třemi dětmi. A byla bys šťastná.
Loni jsem s vyznamenáním odmaturovala a i když je tenhle rok docela bída, určitě jednou zvládnu i tu vysokou. Bráchovi už potáhne na třicet a myslím si, že nikdo nečekal, že by spěchal do rodiny.
Letos by ses stala prababičkou, kdybys tu ještě byla. To bylo překvapení pro všechny, protože to přišlo tak nějak najednou. Od té doby pořád přemýšlím, jaký je rodinný termín pro to, když má sestřenice dítě.
Nechci, aby ses nějak trápila, že ani po patnácti letech nejsem schopná se přenést přes to, že tu nejsi. Přece jenom jsem s tebou moc času nestrávila. I tak mám ale hromadu vzpomínek, který můj pětiletý mozek zaznamenal. Rodiče se taky divili, kolik si toho pamatuju. Jen je mi smutno z toho, že poslední vzpomínkou je to, že jsme jednou přijeli k vám domů, já se běžela podívat na pohovku, na které jsi tu poslední dobu trávila, a ty jsi tam nebyla. Byla jsi pryč. A v mých pěti letech jsem se s tebou nemohla rozloučit na pohřbu. Každopádně při pohřbu prababičky tě zmínili a to jsme se všichni rozbrečeli ještě víc. Teď mě napadlo, jak je smutný, že dost často se příbuzní na pohřbech vidí po dlouhé době. Jako by musel někdo zemřít, aby se mohli vidět, protože je jindy nenapadne si říct něco jako "Hele, nechceš se někdy sejít?".
Asi tu plácám páté přes deváté do nic neříkajícího mixu všeho, ale nějak jsem to ze sebe dostat musela. Přijdu si dost divně, když s tím ani po takové době nejsem smířená. Popravdě ani nevím přesně čím to je, ale sázela bych to na to, že je mi smutno z toho, jak mladá jsi odešla a tolik věcí jsi s námi nezažila. A mě by vážně hodně zajímalo, jak by to všechno vypadalo s tebou. Chybíš mi.
