O téhle knížce je dost těžké mluvit, takže tahle recenze asi nebude úplně obvyklá (pokud by to vůbec někdo za recenzi označil). Četla jsem ji teď podruhé a zanechala ve mně ještě větší emoce než před třemi lety. To, že si ji přečtu znova, vzniklo jen kvůli tomu, že jsem ji před těmi třemi lety četla při písničce Intro od The XX s půllitrem ledovýho kafe. Další dva roky jsem celé prázdniny strávila denně v práci, takže jsem si chtěla připomenout ty poslední volné prázdniny, během kterých jsem přečetla 10 knih. Asi jsem za tu dobu zapomněla, co se v té knize ukrývá. Občas jsem při čtení jen seděla, koukala před sebe a vstřebávala nějakou hlubokou myšlenku a byla unešená z toho, že mě nikdy nenapadla, protože je to třeba něco, co by měl každý vědět.
Vím, že je ta věta v každé mojí recenzi možná i dvakrát, ale tuhle knížku bych všem hodně doporučovala. Především mladé generaci, protože příběh vypráví patnáctiletý Charlie, který má strach ze střední školy. Celé je to psané ve formě dopisů "příteli", jehož totožnost není vůbec zmíněná. Já to prostě beru tak, že dopisy Charlie píše mně (asi to tak pochopil každý). Netuším, jestli jsou postavy někým inspirované, ale zrovna s Charliem jsem se snad ve všem ztotožňovala. Všichni jsou tak nějak jednoduší, což je mi hodně sympatické, když se jedná o úplně obyčejný příběh ze života.
Děj se asi nedá popsat nějak dlouze, když nechci nic vyzradit. Celé se to točí kolem Charlieho, jeho rodiny a jeho přátel. Nemá to jednoduché, protože o všem moc přemýšlí a pro ostatní lidi pak může působit jako podivín. V prvním ročníku na střední se spřátelí se dvěma čtvrťáky, Patrickem a Sam (tyhle dva bych fakt chtěla za kamarády). S nimi pak bude chodit na večírky, do Big Boye, na Rocky Horror Picture Show a budou spolu zažívat ty naprosto obyčejné chvíle, které ale zanechají neobyčejné vzpomínky.
100%
