TEN, KDO STOJÍ V KOUTĚ (Stephen Chbosky)

Hned na začátek bych chtěla varovat, že kromě písniček souvisejících s knihou tu budou i nějaké útržky (to psané kurzívou). Neodhaluje to nějak děj, ale pro dost lidí je důležité knížku otevřít bez tušení, co je uvnitř čeká, takže nechci, aby si to každý přečetl. Jen to chci mít někde zaznamenané, mít pocit, že se o to s někým dělím. A možná se najde člověk, který to už četl a připomene si všechny ty myšlenky. (Pokud si ji jednou přečte můj kamarád, kterého ohledně té knížky spamuju už týden, tímto ho zdravím.)

O téhle knížce je dost těžké mluvit, takže tahle recenze asi nebude úplně obvyklá (pokud by to vůbec někdo za recenzi označil). Četla jsem ji teď podruhé a zanechala ve mně ještě větší emoce než před třemi lety. To, že si ji přečtu znova, vzniklo jen kvůli tomu, že jsem ji před těmi třemi lety četla při písničce Intro od The XX s půllitrem ledovýho kafe. Další dva roky jsem celé prázdniny strávila denně v práci, takže jsem si chtěla připomenout ty poslední volné prázdniny, během kterých jsem přečetla 10 knih. Asi jsem za tu dobu zapomněla, co se v té knize ukrývá. Občas jsem při čtení jen seděla, koukala před sebe a vstřebávala nějakou hlubokou myšlenku a byla unešená z toho, že mě nikdy nenapadla, protože je to třeba něco, co by měl každý vědět.

Vím, že je ta věta v každé mojí recenzi možná i dvakrát, ale tuhle knížku bych všem hodně doporučovala. Především mladé generaci, protože příběh vypráví patnáctiletý Charlie, který má strach ze střední školy. Celé je to psané ve formě dopisů "příteli", jehož totožnost není vůbec zmíněná. Já to prostě beru tak, že dopisy Charlie píše mně (asi to tak pochopil každý). Netuším, jestli jsou postavy někým inspirované, ale zrovna s Charliem jsem se snad ve všem ztotožňovala. Všichni jsou tak nějak jednoduší, což je mi hodně sympatické, když se jedná o úplně obyčejný příběh ze života.

Děj se asi nedá popsat nějak dlouze, když nechci nic vyzradit. Celé se to točí kolem Charlieho, jeho rodiny a jeho přátel. Nemá to jednoduché, protože o všem moc přemýšlí a pro ostatní lidi pak může působit jako podivín. V prvním ročníku na střední se spřátelí se dvěma čtvrťáky, Patrickem a Sam (tyhle dva bych fakt chtěla za kamarády). S nimi pak bude chodit na večírky, do Big Boye, na Rocky Horror Picture Show a budou spolu zažívat ty naprosto obyčejné chvíle, které ale zanechají neobyčejné vzpomínky. 

100%

"Cítím se nekonečně."

Takhle se určitě každý z nás párkrát v životě už cítil, možná to neměl jak popsat. Tohle je naprosto přesný popis toho, když jedete v autě a posloucháte dobrou hudbu, sedíte s přáteli někde venku, stmívá se a vy přemýšlíte o životě...

"Každý přijímá takovou lásku, jakou si podle svého názoru zaslouží."

"Každý se nemůže vymlouvat, že to má těžký. A i kdyby měl, stejně ho to neomlouvá."

Neobejdu se bez narážky na pár osob, které jsem měla tu "čest" poznat. Nejspíš všichni v životě narazíme na nějaké překážky, na věci, které se nám nelíbí nebo nám nějak ztíží život. Ale jsou tu lidi, kteří vás svými problémy budou vysávat nebo budou ty vaše zlehčovat, protože oni to mají těžší. Podle mě na tohle žádná míra neexistuje. Každý snese jiné množství špatných věcí a ano, jsou lidi, kteří to množství nezvládnou. Ale pořád by to nemělo vypadat tak, že se budou lidi poměřovat, kdo to má těžší. To je blbost.

"Táta měl taky svou slavnou chvíli. Viděl jsem fotku, na které je zamlada. Byl to moc pohledný muž. Nevím, jak jinak to popsat. Vypadal, jako vypadají lidé na všech starých fotkách. Tak nějak drsně a mladě a vždycky se zdá, že jsou o dost šťastnější než my.

Jenom doufám, že nezapomenu svým dětem říct, že jsou stejně šťastné, jako se zdám být já na těch starých fotkách. A doufám, že mi budou věřit."

O tomhle jsem třeba nikdy nepřemýšlela a přitom když si to člověk uvědomí, řekne si něco jako "No jo vlastně". Představuju si všechny naše rodinné fotky a uvědomuju si, že fotka vám nikdy nezachytí to, jak se člověk cítil, když vznikla. 

"A říkal jsem si, kolik lidí si už asi ty písničky zamilovalo. A kolik lidí díky nim překonalo těžké časy. A kolik ty písničky doopravdy znamenají."

"Začínám vnímat určitý směr, kterým se výběr knih, které mi Bill dává, ubírá. A tak jako tu kazetu, je úžasné svírat v dlani každou z nich. Všechny jsem si je oblíbil. Všechny."

"Pouliční osvětlení svítilo a venku sněžilo a vypadalo to úplně magicky. Jako bychom byli někde jinde. Jako bychom byli na nějakém lepším místě."

"Sam a Patrick se na mě dívali. A já jsem se díval na ně. A měl jsem pocit, že věí. Nic určitého, fakt. Prostě že vědí."

"A myslel jsem na to, že všechny ty děti jednoho dne vyrostou. A že všechny děti budou dělat věci, které děláme my. A všechny jednoho dne někoho políbí. Ale pro teď jim stačí sáňkování."

"Je to něco, jako když se díváš sám na sebe do zrcadla a vyslovíš svoje jméno. A pak nastane okamžik, kdy nic z toho nevypadá skutečně."

"Když jsem šel nahoru do tátova dětského pokoje a prohlížel jsem si staré fotografie, začal jsem přemýšlet o tom, že byla doba, kdy to nebyly jen vzpomínky. Že někdo opravdu udělal ty fotografie a ti lidé na nich byli zrovna po obědě nebo tak něco."

"Nic se nevyrovná hlubokému nádechu poté, co se člověk dosyta zasměje."